Horní Maršov – Pec pod Sněžkou – Výrovka (1356 m n. m.) – Památník obětem hor (1510 m n. m.) – Přední Rennerovky – Tetřeví Boudy – Pražská bouda – Černá hora (1300 m n. m.) – Horní Maršov
- najeto: 45 km
- nejnižší a nejvyšší bod: 577–1510 m n. m.
- stoupání: 1432 m
- klesání: 1432 m
Ano, u nás oficiálně výše dojet na kole nelze. Můžete protestovat, můžete mít námitky, ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat. My budeme dělat, že jsme si to náramně užili. A klidně si to zopakovat znovu 🙂
Tentokrát jsme vyjeli dříve, ale nespěchali jsme. Počasí je stále stejné, v Peci pod Sněžkou hlásí 12 °C. Na chvíli zastavujeme, ale začíná se do nás pouštět ve stínu chlad. Po mírném stoupání hlavní silnicí se prudkým výjezdem za povzbuzování kolemjdoucích dostaneme k hlavnímu rozcestníku. Výrovka hlásí 6 km. To jde. Tedy spíše nejde, protože se hned kopec přes Velkou Pláň zvedá na 12–14 %. Kolem hotelu Vysoká Stráž začínáme stoupat po Čertových schodech.
Lámeme se v kolech místy i v 16–18 % a lebedíme si, že si můžeme odpočinout na pouze dvanáctiprocentní rovině. Dáváme přestávku na občerstvení a hned jsme předjeti klukem, který si dal výjezd snad na čas. Po jeho sledování, jak mizí na prvním horizontu, si dodáme odvahu a pokračujeme také. Opět se nám zvedá přední kolo, líbáme řídítka a na Garminu blikne 21 %. Bobova neortodoxní geometrie kola to skoro vzdává a chce Boba vyhodit ze sedla.
Cesta se na chvíli narovná. Podíváme se na okolní hřebeny. Naproti vidíme, kudy později ten den projedeme. Dokonce nabíráme rychlost v krátkém sjezdu, která ale není dostatečná na to, abychom vyjeli zbytek kopce. Dojíždíme na Richtrovy Boudy. Opět krátká občerstvovačka. Pití je dost studené, ale co dělat. Necháme projet agresivní Taxi Pec a zakousneme se do posledního úseku. Ten stojí také za to!
Jedeme úplně jednotlivě, každý za své. Naštěstí bez backpacků jen tak po lehku. Netušíme, jak bychom to s nákladem dali jako ten, kterého vidíme později s plnou polní. Cestou pomalu míjíme (a pak oni zase nás) skupinky turistů. Někdo obdivně, někdo s průpovídkou nebo povzbuzením. Zaujme nás starší paní se svou vnučkou, která si všimla, že nás již viděly včera na Pomezních Boudách. Opět se oplatily naše dresy, naše sláva stoupá. Doslova!
A je to tady – Výrovka (1356 m n. m.). Odkládáme kola a jdeme rychle do tepla. Vystojíme si frontu na kofolu, pivo a výbornou kulajdu. Sedneme ke stolu s výhledem do údolí a na okolní hřebeny krásně zalité spíše již podzimním sluncem. Ale za chvíli je tady déšť a mlha. Musíme tedy v chatě zůstat, ale ne na dlouho. Opět můžeme vyrazit, déšť ustal a mlha se rozplynula. Chybí už jen Krakonoš.
Nejprve se zastavíme na vyhlídce nad Výrovkou, kde můžeme shlédnout do Špindlerova mlýna a okolí. Ale nakonec pokračujeme dále po cestě, která bývá i květnu stále pod sněhem. Horizont je kousek před námi a kaplička s památníkem obětem hor na Lučním sedle (1510 m n. m.) je tu. Na Luční boudu již nesjíždíme, protože je pro veřejnost zavřená. Rychle se oblékáme, protože studený vítr je dost silný. Musíme si dát pozor, odfouknuté oblečení bychom těžko po hřebeni honili. Uděláme společnou fotku a s hrdým pocitem, že to opravdu u nás výše na kole nejde, sjíždíme zase dolů k Výrovce.
Teď už jen projedeme kolem a hřebenem přes Rozcestí a Zadní Rennerovky se dostaneme na Liščí cestu. Trochu změna povrchu a znovu stoupáme, ale nechceme jet v národním parku zkratkami mimo vyznačené cyklotrasy. Ramon na vrcholu při čekání na ostatní zpozoroval na 50 metrů srnku. Ostatní ale byli při dojezdu moc hluční. Pak střídavě mírně nahoru nebo dolů projedeme kolem Tetřevích Bud, Lesní Boudy a Hrnčířských Bud k Pražské boudě. Zastavíme se na pivo a zvažujeme, co dále. Sjet dolů do Pece, nebo pokračovat v plánu? Rozhodneme se pro pokračování s výjezdem na Černou horu.
Stoupání je to výživné. Místy musíme tlačit, protože hluboké rigoly přes cestu jsou nesjízdné. Ale pod vrchol Černé hory dojedeme. U bývalé Sokolské Boudy se kocháme výhledem na Krkonošské podhůří, kterým jsme projížděli v neděli za tmy. Pak už jen dlouhý sjezd do Horního Maršova. Těsně před ním Ramonovi opět zkříží cestu pes, ale pomalu si na to zvyká.
Rychlé opláchnutí a vyrážíme na večeři. Včerejší návštěvu hostince Na kopečku opakujeme. Je tam pro nás sice jiná obsluha, ale je ještě lepší. Ta by prodala i vodu z pumpy. Tentokrát volíme z vinného lístku bílé víno a odvážíme se na celé menu – sytou polévku, hlavní chod a samozřejmě i dezert. Společná fotka s paní servírkou musí být. S plným žaludkem dojedeme na chalupu a ještě dlouho rozjímáme na dnešním sportovním výkonem.