Zliv (Pláž Omaha) – Zruč nad Sázavou – Ledeč nad Sázavou – Světlá nad Sázavou – Havlíčkův Brod (spaní v altánu na dětském hřišti)
- najeto: 71 km
- nejnižší a nejvyšší bod: 317–484 m n. m.
- stoupání: 1095 m
- klesání: 995 m
Spaní na Pláži Omaha bylo romantické. Šplouchání vody na velkém splavu tak na někoho může působit. Ostatní musí být milovníky života vedle letiště – pravidelný hukot vody zní jako startující letadlo. Ale krajinka je fotogenická a sluníčko svítí. Nálada tedy dobrá. Vybavení tábořiště je vynikající – voda, WC, bufet. Necháme vysychat spacáky a jdeme po hygieně snídat. Párečky, koláčky, káva a pivo. Není nad kvalitní snídani!
Rozloučíme se s Omahou i se starším pánem, který vzal na krátkou vyjížďku po řece Sázavě svou paní s vnukem a vzájemně jsme si popisovali zážitky z našich cykloputování. Vyjedeme z tábořiště zase nahoru od řeky na hlavní cestu. Můžeme se kochat pěknou zvlněnou krajinou s dalekými výhledy. Zase následuje sjezd do údolí a vjíždíme tímto do Zruče nad Sázavou. Nejprve Zruč objíždíme cyklostezkou podél Sázavy s pěknými zákoutími se skalami. Pak se před námi vyloupne zámek, na jehož nádvoří a do zámeckého parku vystoupáme.
Za Zručí nepokračujeme po cyklostezce, ale zvolíme polní cestu. Cílem je pískovna Buda, kde se chceme okoupat. Vypadá to na čistou vodu, ale po vystoupení na břeh jsme pokryti zeleným olejovým povlakem. Sinice? Otřeme se a pokračujeme do Horky. Zámeček je úřadem a restaurace v něm není otevřená. Zklamání ale vystřídá překvapení v podobě samoobslužného kiosku, který nalezneme na břehu řeky Sázavy. K dostání je vše od piva, kávy a domácí zmrzliny až po domácí vajíčka. Krásné zákoutí pro odpočinek a projití si další trasy. Tu si trochu upravíme, ale realita je pak zcela jiná. Cesta nejprve kolem řeky, pak se od ní má zvednout směrem do lesa. Zprvu to jde, ale cesta a pak cestička se mění v křoviny a sotva znatelnou stezkou se prodíráme už pěšky vedle kola. Naštěstí to netrvá dlouho a vystoupáme z lesa na louku.
Další cesta taky není hladká. Stezka přes další les na mapě sice existuje, ale v reálu je zarostlá. Třeba je možné jí projet dále, ale po předchozí zkušenosti neriskujeme a vracíme se zpět na hlavní asfaltovou cestu směr Ledeč nad Sázavou. Tam nejprve hledáme pivovar Šepťák, ale na jeho adrese je jen výroba. Takže dalším místem je hospoda s jídlem a i tím místním pivem. Najdeme, jídlo máme, ale Šepťák došel. Zase smůla. Ta se lepí na paty i Marťasovi, kterému paradoxně rozlepila tretry. Lepidlo ale nakonec koupil v drogerii a během oběda tretry zalepil. Další hospoda s pivem Šepťák – nádražka – je také zavřená, tak prostě neochutnáme. Třeba jindy!
Dalším městem na řece je Světlá nad Sázavou. U zámku potkáme pěknou slečnu, kterou jsme už cestou míjeli. Ptáme se na hospodu, do které ráda chodí na pivo. Radí nám dobře, ale asi na pivo nechodí často, protože tam mají už týden dovolenou a tedy zavřeno. Tak vybíráme jinou na občerstvení se na další cestu – do Havlíčkova Brodu. Přijíždíme tam kolem 20. hodiny, tak je čas se navečeřet. Než objedeme náměstí a podíváme se po zajímavostech kolem, tak v restauraci na náměstí už dovařili. Utopencem pohrdneme a to je chyba.
Marťas si o něco dříve koupil kebab a než došel za námi do restaurace, náramně si na něm pochutnal. Bez obav nám jej doporučil. Tak proč ne, když už nebylo nic dalšího k snědku. Pojedli jsme a přesunuli jsme se kolmo do altánu na dětském hřišti. Ramon už cestou pocítil ledový pot po těle, ale myslel si, že to zaspí. Bohužel se tak nestalo a pravidelně se byl každou hodinu projít mezi okolní stromky. Marťas ho následoval později. Do toho hluk a hlášení rozhlasu z blízkého nádraží, štěkání psa probuzeného Ramonovým a Marťasovým vytím a svítící pouliční lampa přímo na altán…
Přežili jsme tuto noc?
